V Boubínském pralese

Prales. Místo, kde si příroda sama řídí svoji reinkarnaci, místo, kde královské stromy staré přes 400 let odcházejí aby položili základ dalším generacím. Pak si ustelou na kapradí a pomalu se propadají do jiného časoprostoru, mění strukturu i barvu. Prales je naplněm vůněmi země. A já se podívala do nitra Boubínského pralesa.

Šumavský král si ustlal v mechu a kapradí.

Potůček v odstínech zelené a hnědé.

Mechy obalí každý nabídnutý kousíček dřeva.

Nejeden strom padne v pralesu za oběť blesku a ohni. Zbylo jen torzo ohořelého kmene.

Dotek krále Šumavy majestátně ležícího již pár desetiletí na mne udělal velký dojem.

Pod kořeny stromu je malá jeskyně, lehla jsem si do ní a nechala plout čas.

Že jsem v pralese je zřejmé na každém místě, potok se prodírá pod spadlými kmeny a hledá cestu ven na slunce. Tady nikdo neuklízí, matka příroda uklízí sama.

Zbytky pařezu či mimozemské objekty?

Jako vánoční ozdoby válejí se kapičky na houbě, také jsem orosena a postupně nasává vodu i mé oblečení a technika.